OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak takhle to dopadá, když si opatkované děti řeknou, že budou hrát metalcore a jako cíl před sebe postaví komerční úspěch v mainstreamových hitparádách na MTV. Výsledkem je produkt, jenž je určený přesně pro bandu teenagerů, kteří by před deseti lety poslouchali LINKIN PARK a mysleli si o sobě, že jsou „hustí“, protože poslouchají metal. Kombinace přísně ostylované a dobře vypadající mládeže, breakdownů a jednoduchých hitových popěvků, kterým sekundují široce roztažené klávesové plachty, má dokonalou popovou produkci, která opravdu budí dojem, jakoby vůbec nebyla ze světa tvrdých kytar. V tomto materiálu práci žánrového guru Joeye Sturgise zkrátka necítím.
Míchání stylů mám rád, ale pokud se tímto způsobem kombinuje ta nejoplzlejší středoproudá melodika, dancefloorové praktiky z počátku devadesátých let a prvky extrémního žánru, pak se mi ježí chlupy na zádech. Tohle opravdu nemůžu. Ačkoliv například IWRESTLEDABEARONCE kombinují příbuzné žánry, dělají to s vkusem a vystříhávají se laciností. Pokud si však přivoním k ohájským ATTACK ATTACK!, cítím nejprve vůni luxusního parfému, která velmi rychle přechází v hnědavý odér žumpy.
Co na tom, že má kapela výborný zvuk a perfektní produkci, když z melodických linek se vám dělá špatně už po třetím poslechu? ATTACK ATTACK! jsou jednou z nejzvrhlejších kombinací popu a metalcoreu. Breakdowny jsou přizdobeny nenásilným klavírkem, za nímž následují poněkud čtyřprocentní vokály, samply tu podbarvují uhlazené, nevyčnívající zbustrované kytárky a dostane se i na motivy koketující s nu-metalem. V krajním případě vám pak budou předloženy diskotékové fígle, na které neměl ve své době žaludek ani DJ BOBO. Při poslechu některých částí jsem si říkal, jestli lze při skládání podobné hudby klesnout ještě níž, aby tvorba byla prvoplánově „zábavná“. Usoudil jsem, že velmi těžko, a to se rozhodně nepovažuji za člověka vyznávajícího „tradiční metalové hodnoty“.
Poněkud podbízivý metalcore pro děti, které své rty ještě neodtrhly od prsu mainstreamové komerční produkce.
3,5 / 10
Caleb Shomo
- vokál, syntezátory, samply
Johnny Franck
- el. kytara, vokál
Andrew Whiting
- el. kytara
John Holgado
- baskytara
Andrew Wetzel
- bicí
1. Sexual Man Chocolate
2. Renob, Nevada
3. I Swear I'll Change
4. Shut Your Mouth
5. A For Andrew
6. Smokahontas
7. AC-130
8. Fumbles O'Brian
9. Turbo Swag
10. Lonely
Attack Attack! (2010)
Someday Came Suddenly (2008)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Rise Records
Stopáž: 34:07
Produkce: Joey Sturgis
Odpad.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.